borůvčí na bučině celé,
oh, co je ho tu, co je ho,
pod sněhem dřímá v tísni ztmělé,
v kobce jen slyší neveselé
krok srnce opatrného.
a v zastavené krvi snívá,
bude to přece, bude to,
že jde už vesna jurodivá,
vymetá sníh a přitom zpívá,
probouzí, čeho naseto.
že pučí list a pod ním květy,
ach, co je jich tu, co je jich,
jsou po polštářích rozesety,
a pískají jim flažolety
s větvoví k zemi v peřejích.
že z květů plod a létem sládne,
ach, modro jich tu, modro je,
a houfec žen a dětí vpadne
sem s bandaskami, sbírat za dne
úrodu šťáv a pokoje.
borůvčí nikdy v metelici,
ach, bývá jí tu, bývá jí,
zahynout nedá nevěřící
trsům, jež mají plnou lžíci,
chudého v lesy volají.