Jak havíř kopu, ale v zemi rudé, sám v sobě kutám ustavičně jen, a Tebe pouze v mozku, srdci, všude nalézám stále, skutečnost i sen.
Nic jiného než Tebe, mlčelivá, a muka skepse, muka něžnosti, jež hašteří se ve mně proměnlivá z tvé nemilosti i z Tvé milosti,
až zpustlou hlavu aspoň ve snách kladu na ňadra Tvého dobrotivou vnadu. Den ze dne kutám v bolavém svém nitru a nemohu se nikam dokopat,
bych jistotu, jež podobá se jitru, přesladkou našel tam, kde noc a chlad. Tak mezi nadějí a skepsí, bázní se stále potácím a hledám klid,
hluboce toužím po očistné lázni, bych mohl věřit, milovat a žít, a tuším ji, když o žízni a hladu zřím ňadra Tvého dobrotivou vnadu.
Snad směješ se mé pošetilé trýzni, k níž zloba dne se často připojí, snad směješ se mé skepsi i mé žízni, neb dávno víš, co všecko zahojí.
Snad vím to též, leč tisíc pochybností a úvah, zřetelů i nepohod jsou galeje mé vnitřní horoucnosti a silnější i než Tvůj plachý svod,
když obejmout smím jako za náhradu pak ňadra Tvého dobrotivou vnadu. Ó drahá, nelze jinak, je to lásky milostná sudba, uzel k roztětí,
nelze jen líbat ruce, ústa, vlásky, počatou píseň nutno dopěti. Až dáš mi vše, dáš klid mi, štěstí, radu, sen na svém ňadru, dobrotivou vnadu.
Cookies on Poetry Cove