Až zase, lásko má, mne ponížíš až k smrti
a stínů legion mi vpustíš do nitra,
až zapotácím se pod slovem, které drtí,
a půjdu nocí zlou bez víry do jitra,
to jitro, lásko má, kéž přijde v parné době,
kdy bouře divoká se chystá do lesů:
já pro květ ohnivý v tu bouři půjdu tobě,
a až se navrátím, jej v srdci ponesu.
Když v bouři kymácí se jedle jako tříska,
muž, ten tu sesílí, když přišel ponížen.
A vichr, jenž se vrh i černá na mračiska,
i stíny vyžene, jež sejí ruce žen.
A blesku šílenství, jež rozpaluje dálky
a v světle jinačím nám ukazuje svět,
i v srdci básníka, jenž raněn přišel z války,
rozsvítí ohnivý a čarodějný květ.
Květ silných, chápavých a soucitných a věrných,
jenž hřeje paprskem a voní šalvějí
a ve dnech bolesti a horizontů černých
nejvíce v kalichu má sladkých krůpějí...
Tak bouří smířeno a živly pročištěno
se vrátí, lásko má, mé srdce s květem tím:
za vlastní nerozum tě odprosím, oh, ženo,
a za tvá slova zlá ti ústa políbím.