Ave, Nero!

To až půjdeme spolu, má Beatrice ďábelská a svůdná, za ruce se vedouce a vdechujíce lačně vzduch prosycený žárem paprsků slávy,

o níž jsme snili a zpívali, vypravujíce si o Vladaři pekel... To až půjdeme spolu, hluboko v propasti zanechávajíce zemi,

dvě duše vzepjaté k žhnoucímu centru životů, těch, které jsme žili, i těch, jež budeme teprve žíti. Tehdáž také Jeho uzříme v slávě, již vyvoleným dítkám připravil Otec

blízko slunce na vrcholcích modrých pohoří: subtilního césara, jemuž podobáme se tolik, otřásajíce klenbami uproklínaného věku, zpívajíce hymny nad požárem Měst příliš starých,

žháři a básníci! Viď, divoký imperatore, sedíš vedle Poppeiy své, o nahotu jejích ňader opíraje svou hlavu,

a hledíš zasmušile na Romu svou a imperium svoje, na barbary a na vše, čeho’s ani neznal.

Zříš věnec růží, s nímž jsi hodoval, to světlé signum radosti a lásky, ve prachu svadlý, zašlapaný v kalu, zříš Ježíše a Církev svatou

a onu hrůzu, jež se tehdá líhla strašlivá ve tmavých doupatech, jak rozhazuje děsivý svůj symbol zemí stesknělou,

a život pokrytecký zříš a k nesnesení bídný. Ave, Nero! V neskonalý smutek věku volám tvé jméno, uprostřed cností špinavých a přetvářky a hanby,

uprostřed triumfu těch, jichž pochopit, šťastný, jsi nemoh’. Miloval jsi nejkrásnější ženu, miloval jsi básníky a víno,

miloval jsi požáry a pýchu a velikost a krásu... a zoufanlivé pochodně dal’s vrhnout

v tmu, jež plížila se...! Ave, Nero!