AVE, NERO!

To až půjdeme spolu, má Beatrice ďábelská a svůdná, za ruce se vedouce a vdechujíce lačně vzduch prosycený žárem paprsků slávy,

o níž jsme snili a zpívali, vypravujíce si o vladaři pekel... To až půjdeme spolu, hluboko v propasti zanechávajíce zemi,

dvě duše vzepjaté k žhnoucímu centru životů, těch, které jsme žili, i těch, jež budeme teprve žíti. Tehda také Jeho uzříme v slávě, již vyvoleným dítkám připravil Otec

blízko slunce na vrcholcích modrých pohoří: subtilního césara, jemuž podobáme se tolik, otřásajíce klenbami uproklínaného věku, zpívajíce hymny nad požárem měst příliš starých,

žháři a básníci! Viď, divoký imperátore, sedíš vedle Poppeji své, o nahotu jejích ňader opíraje svou hlavu,

a hledíš zasmušile na Romu svou a impérium svoje, na barbary a na vše, čehos ani neznal.

Zříš věnec růží, s nímž jsi hodovával, to světlé signum radosti a lásky, ve prachu zvadlý, zašlapaný v kalu, zříš Ježíše a Církev svatou

a onu hrůzu, jež se tehda líhla strašlivá ve tmavých doupatech, jak rozhazuje děsivý svůj symbol zemí ztesknělou,

a život pokrytecký zříš a k nesnesení bídný. Ave, Nero! V neskonalý smutek věku volám tvé jméno, uprostřed ctností špinavých a přetvářky a hanby,

uprostřed triumfu těch, jichž pochopit, šťastný, jsi nemoh. Miloval jsi nejkrásnější ženu, miloval jsi básníky a víno,

miloval jsi požáry a pýchu a velikost a krásu.. a zoufalivé pochodně dals vrhnout

v tmu, jež plížila se...! Ave, Nero!