karpaty jsou překrásné hory,
když se po nich jen procházíš;
dřeš-li se tu však na potvory,
rveš-li se tu s bídou a mory,
k nebi stoupáš a k peklu máš blíž.
zima v karpatech dlouho vyje,
nevinný tvor padá do kleští,
v starých zákopech iluse hnije,
a lidské tragikomedie
rostou tu jak houby po dešti.
přes hory, lesy, poloniny,
přes pohraniční patníky
svobodný vítr si hvízdá psiny;
přes lidi vane dech otročiny,
na lidi mají tu četníky.
když dva se perou, třetí se smává
anebo také bývá bit;
zbrojař si zisky zastrkává,
z chudáka holý psanec se stává,
pořádek musí být.
tak na patníku znenadání
nikola genyk, že je chud;
tam ani tady ho nechtějí páni,
tam a sem jsou lidé štváni,
byl stvořen člověk odnikud.
v starém zákopu karpatském sedí
muž a žena a dětí šest, –
stromiska mlčky na tebe hledí,
oblaka běží a nepovědí,
z čeho je panská pěst.
člověk odnikud... spatra se dívá
naobědvaný na něho...
země jen jedna, krásná a divá,
o bratrství konečném zpívá
s patníku přeraženého.