Ve tmách hoří divoké máky a krvavě zardělý měsíc v nesmírném tichu koupá chvílemi v zálivech mračen svůj kov.
Jdou léta umdlená parny života, jdou hluboko dole... A nad propastmi na tvrdém, kamenném trůně
zamračený a nahý sedí protinožec boha. – – – Jsou zasmušilí básníci s roznícenými zraky;
ti v opálové misky duše své třesavé paprsky života nervosníma dlaněma chytají a, nemocemi věku pobledlí,
přec nové víry Jani Křtitelé jsou a k NĚMU v sladkém duši přátelství přivinuli se. Jsou duše vzdorné, velikých moří vlny,
pod zázrakem svého slunce bijící v kameny břehů s palčivou touhou na dně: rozlít nádheru svoji v hýření nekonečném barev, lesků a vůní v prostoru bez hrází
volně, volně, oh, volně! Ti žhavými zpyšněli boji a nenávist našli u králů
a JEMU, prvnímu rebellu, hrdě říkají: Bratře! Jsou ženy delikátní s milenci subtilními, jsou nyvé páry dítek Astartiných,
jež s kalným leskem nostalgie v oku svá měkká ňadra slunci obnažují a v divých nocích lásky k NĚMU: Bože! vzdychají.
A jiné ženy jsou a jiní muži, z království bídy smutní poddaní, jimž masky duší život z vosku modeloval a každý den se rydlem poznamená v tvář jim,
kde stopy krve zůstaly po dlaních, v něž mdloba sklání je. Ti mlčky trpí, mlčky zatínají pěstě
a mlčky čekají, jak čeká velká naděje, a k němu v duších: Otče! volají. – A nad propastmi, na tvrdém, kamenném trůně
sedí ON, Satan, náruč rozevřená vyhnaným dítkám Evy,
oheň přívětivý v kraji podzimkovém, síla duší, pýcha srdcí lidských, a čeká. Výheň žhavých jeho zřítelnic
plá, maják záchranný, ve tmách země, svadlé pod těžkou stopou Nazaretského. A on čeká
velikým čekáním silných, neboť i jeho koráby přirazí ku břehům žití a vítězné
i polnice jeho zástupů v Kanaan života vtrhnou, kde nalité hrozny révy pro všechna zardí se ústa
na luzích, jež zkvetou barvami, jak nepoznala jich země, skropená rosou volných, širokých nebes, jež morósní suverén opustil,
zahnán radostí lidskou. To bude člověka chvíle největší. A žena krásná s očima sálajícíma
a s ňadry vřelými na Golgathu vystoupí nahá, květ stylisovaný v melodii žhavou, bílý zázrak v metamorfose tvarů,
a jemně skloní na ňadra výskající hlavu zkrvavělou Ukřižovaného a ruce trčící do výše vyčítavě
od hřebů osvobodí a tělo sejme s dřeva jež strouchnivělé k nohám se jí sřítí. – – – Jdou léta umdlená parny života, jdou hluboko dole
nad řekou špíny, zločinů a krve, nad slavobranou pro básníky králů, nad blahoslavením pokojných a tichých... Však nad propastmi,
na tvrdém kamenném trůně zamračený a nahý čeká protinožec boha.
Ve tmách hoří divoké máky, a krvavě zardělý měsíc v nesmírném tichu koupá chvílemi v zálivech mračen svůj kov.
Cookies on Poetry Cove