Pohlaví, srdce, mozek a svaly
šněrují mladí básníci;
jak nevěstky, jež málo spaly,
potácejí se ulicí.
V prosách se blábolí pro nic a za nic,
z veršů jsou dřevěné nálady:
jakoby odněkud z posledních stanic
styl brali a slova a nápady.
Já vždycky si vzpomenu na ty klece,
jež z lupenky pilkou se řezají:
v ně nevkus nepouští vzduchu ni slunce,
ptáci v nich za pár dní scípají.