Oh, dubiny, hymnu vám slibuji,
maličký důkaz, jak vás miluji, –
však teď mám krátký dech
pro vaše rozlohy, pro vaše vůně,
pro srny a ptáky, pro hmyz a tůně,
pro sametový mech.
Jsem pták váš smutný, znavený,
jenž v horku žízní celé dny,
a dušička, srdce je tupé.
Mám v knoflíkové dírce rudý mák,
ale jsem docela krotký pták,
jenž mechem cupity cupe.
Někde jsem křídla si ochromil,
a teď bych jen pil a pil a pil,
však kocovin nutno se bát...
Tož nějak se, lesy, shodneme spolu,
hleděl bych nahoru, musím však dolů,
žel, že i básník má hlad.
Za slíbené honorář vybírám denně,
k večeři, k obědu nosívám ženě,
děkuji, lesy, děkuji.
Za hříbečky, kuřátka, kozáky,
za pečárky, janky, růžáky,
za holoubky, smrže a modráky,
děkuji, lesy, děkuji,
tu hymnu vám, lesy, slibuji,
z věčného kovu ji ukuji,
řekněme: snad.