Bůh slyšel šeptat seschlý mech
a padat pršek slunečný,
i uslzené růže vzdech
a orlův pokřik válečný;
on slyšel, jakým ptákův zpěv,
jak v srdci mladém tluče krev,
jak v podzim praská nahý strom,
jak v mračně hučí strašný hrom –
a uslyšev to, vše to vzal
a myšlenkou to v hudbu spjal.
Když hudba v lid pak zazněla,
tak mnohou hlavu sklonila
a mnohá očka ztemnělá
přehořkou slzu ronila;
ten blahem svým se roztoužil,
onen se v zašlost pohroužil,
a třetí lál a proklínal
a divě v divý boj se hnal.
Však jedin věk předlouhý čas
a mnohý převane v něm hlas
a člověk, věky umučen,
tak mnohým zvukům odučen.
Při kterých zvucích Evropan
snad žalostí až pláče,
radostně při nich skáče
Falklandských ledů smutný pán.