Znáš, matko drahá, překrásnou tu báji
o zlatém slunci a o matce jeho,
jež každé noci na klíně svém sešlém
kolíbá ve sen syna zemdleného?
Vždyť chuďas dost a dost se naputuje,
vždyť po dny celé světem bloudit musí,
dost šedých chmur a hradů, mračen tmavých,
ba skoro tolik, co zde člověk zkusí.
Co kmet si lehne a co jinoch vstane
a s novou silou po novém plá nebi, – –
o matko, matko, vždyťs jak anděl dobra –
mám toho jak to slunko zapotřebí!