Dusný okamžik a šírou zemí zazní strašný ryk, tak zoufalý jak synův, kdyže otce ztrácí, tak děsivý jak lidu, kdy se v propast kácí,
tak hrůzný, jak když celý národ dokrvácí. Zalehl v skály, děsně tam zahýkal, zapadl k řekám, v pěny je rozstříkal, zahučel v lesy, střásl list i květy
a bouřil plání dál pak v cizí světy. Náš vůdce klesl, sklesla naše sláva, náš Žižka klesl, sklesl národ s ním, a skrovný hrob se nad ním zasypává,
jak nad člověkem bídným, chatrným. A byl to muž, jenž světu v naučení svůj život pro myšlénku velkou probojoval, a byl to národ, jenž až k umučení
pro lidstva svobodu se obětoval! Aj každá hlava se tu k prsoum kloní, a o prsa to umíráčkem zvoní – okamžik ticho a pak děsný ryk,
zoufalý ryk v poslední okamžik! A znovu světem bouří česká zloba, a nově světem hučí bouřná doba, sirotci k pomstě rámě povznesou
a ještě jednou světem zatřesou. Zamáchli ještě českým ocelem – však bylo poslední to reka pohnutí, a bylo poslední to ohně šlehnutí
a oheň sklesl, pokryt popelem. A v zemi ticho, v půlnoční jak čas, jen šepot slyšet – modlících se hlas, po kraji tma, jen někde jiskra vzplane,
kde z oka zimničná a žhoucí slza skane, – a pověst letí, že ten národ náš nastoupil u národů zašlých – mrtvých stráž. Vyrazil javor z popustlého rovu –
povstal náš národ, národ český znovu. Však javor stál zde sirý, osamělý, pěstouna neměl pro něj svět ten celý; jen slunce žár mu haluz zahříval,
jen nebes déšť mu kořen zalíval, a vlastním zrnem musel vábivé si teprv odchovati pěvce své. Tak také národ! – Siroteček slabý
si z hlíny hrobu, v němž mu matka dřímá, teprve pracně kolébku svou zrábí; strop nebes místo matky jej objímá, a místo matky hvězd jen svit jej líbá,
a místo matky větřík jej kolíbá, mlha přikrývá ho rouškou svojí a nebes rosa sílí jej a kojí. Vyrostl bujně jak ta jedle v lese
a pýšně jinoch již svou hlavu nese, on cítí již, že mužství se mu blíží, a směle po cíli se svém ohlíží. O krásný čas, v němž jsme se narodili!
Myšlénky velké všude bují, zrají, a lidstvo květe v svobody svém máji! Nuž mužně kráčejme před ostatními ku vznešenému, překrásnému cíli,
oddejme myšlénce se velké cele, – však místo naše jest jen druhých v čele, nesmíme vzadu být, ba ani s nimi. Aj pro vlast-li své rámě pozvedneme,
pak svého Žižku zase nalezneme!
Cookies on Poetry Cove