Též pánbůh milovník je „památníků“.
Každému člověku dá čistou blánu
a člověk na ni píše, dokud dýše.
To jedno písmo mračné je a smutné,
to druhé rdí se studem do krvava,
to třetí je zas samá růže smavá,
a čtvrté je tak jasné, tiché, svaté,
a psáno nejčistším jak bílým mlékem!
Ty bílé blány pánbůh klade zvláště,
sám sešívá je sluneční pak nití
a andělům je dává do knihovny.
Co mají stále dělat andělové!?
Nuž přijdou, čtou a tak se rozzívají,
že modré oči pojednou jim pláčou
a lesklé slzy po tvářích jim kanou,
a náhle teplý deštík k zemi padá
a cesty kropí, po krajině běží,
ač slunce svítí na blankytném nebi.
A člověk dole staví krok a vzhlíží,
a vrtí kulatou svou lidskou hlavou.