Uplynula léta do věčnosti klína,
vzpomněl sobě Ráma zase na brahmína.
Na cestu se vybral. – Noc se kvapně blíží,
Ráma zavítá zas v brahmínovu chýži.
Brahmín statný muž je, žena matka zdatná,
vedle statečného dubu lípa statná.
Dobře pohostili, sprovodili k loži
z lotosových listů, z měkké tygří koži.
A když ráno vstává, vidí hospodáře
v prosbě hladícího ženy pěkné tváře.
„Odpusť, ženo, odpusť laskavě již činu,
jenom překvapení má v tom činu vinu,
jenom překvapení z náhlého tak bolu,
odpusť činu, žijme dále svorně spolu.“ –
„„Čím se provinila hospodyně moje,
a proč prosíš, vždyť to jenom žena tvoje?““ –
„Matka dětí mých je sestrou svého muže,
s ní jak se sestrou svou manžel jednat může,
s ní jak bratr jednat v přímé lásce musí,
proviní-li se mu, ať jen slovem zkusí.
Rozbila mně jednu ze dvou nádob svatých,
zděděných po otci, upomínkou spjatých,
rozhorlil jsem se a mrštil po ní růží –
neslušno bít sestru rozumnému muži.“