Zas v dumání jsem prožil den,
byl pěttisící asi, –
ach teskno, teskno pohlédnout
na všechny ty mé časy!
Jako bych v plané pole zřel,
je bolno mému zraku:
den vedlé dne co hluchý květ,
květ divokého máku!
Co jednobarvý máku květ,
jenž skloněn sám tak v sobě
v půl myslí jen na žití slast
a v půl již o svém hrobě!