Z stromu žití svého prkna strojím,
klížím vlastními je slzami, –
já se mrtvých dětí příliš bojím,
rád bych už s tím děckem do jámy.
Ještě obrázky a víko schází,
přibijem ho srdce tlukoty, –
sbohem, sbohem! – mne už v ruce mrazí,
dobrou noc v tu věčnost soboty.