XXXV. Přijdou dnové, léta, věky, věkův věky.

Přijdou dnové, léta, věky, věkův věky. Kolem Slunce mdlobou hasnoucího kroužit budou planet mrtvoly. Země bude siná, tichá, němá.

Dávno bude po všech lidstva synech – v prach a jíní rozpadla se těla, dávno bude po všech slávy činech – touha někam v vesmír odletěla;

dávno po srdci i jeho bolu, dávno dohořelo milování, jásot odvanut i žalování, dávno, dávno, poslední co píseň

zoufalou svou vzduchem chvěla tíseň – všechen život v mraznou stuhnul plíseň, bol i radost v kámen stuhly spolu. K příkrovnímu, lhostejnému nebi

povrch Země příšerně se šklebí, Zem je samá dlouhá, hlubná vráska. Mrazný aether do povrchu pere, šklebinou se k Země nitru dere –

Země puká tiše, nezapraská, Zem se trhá, tiše, beze zvuku, Zem je němá, dožila svou muku. – Přejdou dnové, léta, věky, věkův věky.

Šerou prostorou jak černá rakev Země krouží slabnouc, slabnouc v letu, jak když orel těžce postřelený ve spirále děsně obrovité

dolů letí – letí – letí – Dopadne Země k Slunci zpět, ze Slunce šlehne plamův květ jak života na úsvitě,

a vzdálené hvězdy a širý Svět zví, že se tu naposled – naposled líbají matka a dítě.