Láska shořela jak tenká svíce,
která ve průvanu zaplála,
řek’ jsem jí, že necítím nic více,
ona hloupě pro to plakala.
Zaštkála, že obecně juž ví se,
že jsem u jiných juž býval dareba,
pravila, že jistě utopí se,
že jí více žití netřeba.
Rozběhla se a já osel za ní,
moh’ jsem klidně zůstat seděti,
o utopení že ani zdání,
moh’ jsem tenkráte juž věděti.