Měsíček, pěkný mládenec,
s jemně zářící lící,
oblétá Zemi panenku
jak holub holubici.
Když ji hled jeho polibí
zvlní se ňadra její,
oheň se vnitřní rozkypí
a rty se žárem chvějí.
Předce se věčně upejpá,
ret její vždy zas chladne,
stoudně si vede v povzdálí –
a Měsíc schne a vadne.
Znej Ty panenky jako já,
budeš si vést jináče:
ve dne se každá upejpá –
a v noci blahem pláče.
Panenka Zem po celou noc
hledí k Tvé slíčné tváři –
k ránu je plno rosných slz
jak dívčím po polštáři.