Vzduchem hučí to a zvoní,
bouří to a hřímá,
táhnouť zvony ze všech konců
do starého Říma.
Velké, malé zvony hučí
mocně černou nocí,
ve snu slyším je, jak letí
tichou velkonocí.
Cítím, jak ty mocné zvuky
moje srdce budí,
jak se srdce rozzvonilo
v třesoucí se hrudi.
Rozzvonilo jak za dávných,
jak za dětských časů,
když jsem ještě rozumíval
kovovému hlasu.
A teď zase srdce zvučí,
hučí, porozumí,
v rozechvělé pobožnosti
v chorus zvonů šumí.
Letí s sebou, šumí s sebou,
celé rozechvělé,
jak by putovalo k Římu
ve kovovém těle.
Skáče, jako v dětském těle
dětské srdce skáče – –
bože, zvuk ten k smrti smutný,
kdož to, bože, pláče?
Jaký zvonův šumem zvoní
zvonek pronikavý? –
Jeho zvuk jak smrtná trýzeň,
jako uhel žhavý!
Zvonku truchlé naříkání
v srdce náhle padne,
že mu zápal horký, žhavý
náhle v ledy zchladne.
Znám tě, znám tě, zvonku pláče,
znám tvé naříkání,
vždyť jsi předrahému otci
zvonil k umírání!
Vždyť tvůj pláč mně srdcem mojím
věčně, věčně zvoní,
vždyť i v radovánkách náhle
moji hlavu skloní!
Vždyť mne ze dne vzvoníš v noci,
z noci vzbudíš ke dni –
zvonils otci ku hodince,
a to ku poslední!