Nebe šíré obléklo šat šedý,
jakby před kostelem kajíc stálo,
své „memento mori“ v čele nesouc,
za staré se hříchy lidstva kálo.
Nebe pláče – nevěstu jak ženich
mrtvou – stuhlou v slzách vřelých topí,
či jak kněz snad budoucnosti poupě –
mrtvou pannu svatou vodou kropí.
Nekropí to kněz snad mrtvou pannu,
aniž z hříchů by se nebe kálo, –
dešť to vlažný v kyprou zem se vpíjí,
bychom neměli snad chleba málo.