Větřík duje slabě, že ni lístkem
lehkým štíhlým k tanci nezatočí,
že by sotva usušiti mohl
slzou porosené dětské oči.
A přec slyšet na hřbitově mrtvém
přepodivný šepot, divné vání,
jak by polodušený smích chtěl už
vypuknout ve hlasité chechtání.
Mrtví se tam nejspíš z dlouhé chvíle
ve minulost vlastní pohroužili,
diví se a zkoumají teď ostře,
k čemu vlastně, právě tak proč žili.
A ta přehraná už komedie
k homérickému je nutí smíchu,
že se hlínou derou zvuky teskné –
divoký smích ve hřbitovním tichu.