V zemi Mokha

„Jeť bytost lidská božstvu na úkor, a chcem-li žíti, spasí nás jen vzdor! Dřív brali bohové si v oběť člověka, teď se již chtíčů jejich Mokha neleká,

roh posměchu si na terč zavěsíme a hříčkou krvelačnost uhasíme: aj země Mokha, nejkrásnější v světě, již stejně krásně pro nás všechny květe!

Nuž na kamenný terč zavěste roh, a pod terč budiž dán obětní hoch, žně šťastně hojné na bozích již vykupte! Vy kouzelníci otce střelce obstupte,

a obstupte ho s tasenými noži, že chybí-li, sám bude oběť boží, neb mezi námi nesmí žít ni chvíli, kdo proti bohům nemá mužné síly!“

Kmet umlk’, lidstva rozstoupil se dav, a kněz, roh modlitební s prsou sňav, malého hošíka již pod terč postaví. „Již setřel datli hochu svému se hlavy!“

„„Již setřel!“ hlučí tisíceré hlasy, a kněží posvěcené nože tasí, a slunce zahrá s nožů modrým leskem, že odlesk dlouhým zlatí střelce bleskem.

Hoch vidí odraz světla, slunce zář mu vekouzlila úsměv v mladou tvář. Ten úsměv v otci pocit žalný probudil – hle jak tu tiše stojí, jak se zatrudil; –

však zas se sbírá, k osudnému luku již vznáší odhodlanou opět ruku, již míří, spustí, – šíp jde v plné čelo – a kněžův nůž se ztápí v střelce tělo!

Prorazil vzduchem děsný matčin vzkřik, zatřásl vzduchem zlostný lidstva ryk, však s výše kmet tu mečem soudným pokyne a děsný lidstva ryk v pláč matčin rozplyne.

„Žní počátek zvěstujte všem k radosti – však zbabělcovy poušť nechť bělí kosti: ni mrtev nesmí u nás dlít na chvíli, kdo proti bohům nemá mužné síly!“