V. Předc jen jsem kdysi hlavu sklonil v smutku,

Předc jen jsem kdysi hlavu sklonil v smutku, když četl jsem, co dobrý Krylov píše, – jakž každé slovo jeho pravdou dýše! – o modré chrpě, jejím o zármutku.

Ta chrpa tichou nocí naříkala, že hlavu svou již těžko k zemi kloní, než jitro svitne, ach! že bude po ní a teskně nad svou smrtelností štkala.

Ta hloupá chrpa! když tak hlavu chýlí, že símě její širým polem letí, že příštím jarem vzkvetou její děti, že vzkřísí v nich se – hloupá chrpa víli?

Že ten jen na skon smí si naříkati, kdo hlucho květl, bez ovoce přejde, kdo bez vzkřísení pod tu hroudu sejde – ba naříkati, třeba zaplakati – –

Co dál? – Nic, nic – ach pranic, moji ctění, chtěl jsem jen říc’ – vždyť též to jiní jistí – že není dobře vše ve světě čísti a ještě hůř že: myslit o všem čtení.