V. Kde jsem se to octnul! Veřejné ve zahradě:

Kde jsem se to octnul! Veřejné ve zahradě: ženských tu naseto valné jak ku poradě, a vedlé nich, kolem nich hemží se děti – jakž vřeští, jak piští to lidské smetí! –

a já tu prostřed sedím! Ach – hlava jde kolem, sluch můj je rozechvělý, zrak můj už znaven a mozek už zmámen celý – vše točí se, běhá a tančí a skáče,

vzduch plný je výskotu, smíchu, pláče – protivné, děsné hlasy! A teď – je to drzost! Dvouleté asi robě chytlo mou nohu a opřelo ručky obě –

ne! na místo kloubů mu důlky v nich sedí! – a pitomě, tázavě na mne hledí veliké, modré oči. Mám trestat je rukou? houknutím zahnat robě?

rozpaky rostou, já nevím co počít sobě – a pojednou – pravím Vám, z nenadání, jak stalo se, neví snad pánbůh ani – držím to dítě v klíně.

A tisknu je k sobě – měkké mu hladím vlásky, hlasem pak kdysi jak za doby první lásky, když panence vyznání činil jsem štkavě, teď tážu se plaše a zajikavě:

„Děťátko, máš mne rádo?“