Důvěřujíc v zprávu Tagesbota,
že jsem byla bídně utracena,
napsala jsem lamentaci tuto.
Avšak nyní náhle se dovídám,
spolehlivého to ze pramene,
že jsem živa vlastně; v onom pádu
že jsem málo se jen porouchala,
brzy zas že vyhojena budu!
Tedy žiju! – A co bude dále?
Dále – inu taká naše slabost!
dále budu služkou svého pána,
budu na povel mu s životem svým,
budu, jak jsem byla, budu sloužit,
hubovat sic, přece však jen sloužit,
napíšu si na prápor: „Ich diene!“
Vy však všichni, již mé verše čtete,
přece jakýs fortel ze mne mějte,
važte sobě ze mne naučení,
a když řekne někdy Tagesbote,
že je někdo mrtev, buď to kdo chce,
kůň či člověk nebo celý národ,
do očí se vysmějte mu směle!
Servus, drazí, já jdu zase do Prus,
volám na vás, co volaly vloni
loučící se s Prahou pruské voje:
„und als Freunde sehen wir uns wieder“ –
nemusíte tomu ale věřit!