Kdy děvče zemře mladistvé,
dřív než má blaha z lásky své,
dřív nežli mohla v objetí
se státi muže obětí,
že nemá v hrobě pokoje,
toť přece vůbec známo je!
Ven musí z hrobu k půlnoci,
a hochu není pomoci,
ret jeho vadne, uvadne,
krev jeho chladne, vychladne –
a čímže vrahům peklo je,
to také vůbec známo je!
Ach je-li někde některá,
jíž v srdci ke mně láska hrá,
a dbá-li svého spasení,
ať nelení – ať nelení!
já – třeba stal se obětí –
jsem doma od dvou do třetí!