To věčné bolův polykání,
ta věčná stejnost na pohled,
to věčně udusené lkání,
ten v tváři kámen – v hlasu led!
Ach jakž bych leckdy člověka rád
si k prsoum túžným přilákal,
na prsou jeho zas jak dítě
se do uspání vyplakal!
Však pak bych nejspíš bratru svému
jed do poháru připravil,
by lidem o hodince slabé
a o mých slzách nepravil.