To jaro letos ani nepřichází,

To jaro letos ani nepřichází, juž duben zde a matka ještě topí a venku zimní vichr sebou hází a dláždění déšť drobný, chladný kropí.

U okna dechem omženého sedím a na ten divný, oranžový žár, jenž z kamen lítá, v zamyšlení hledím; tam v kamnech jiskry sem tam lítají,

snad jsou to snové zašlých z jar, již v dřevě spali dlouho potaji. Svým světlem ve mhlu oken růže kreslejí a z růží máj a mládí kouzlejí. –

„Ty starče vetchý, nač tam v dešti stojíš? Tvé staré kosti mrazík prochvívá a v šedý vous déšť kroupy nasívá, – což o přístřeší poprosit se bojíš?

Vždyť v světě dosti ještě dobrých lidí a uvědomělou je u nich dobrota, a klejou, jak je v světě mnoho bídy a nevděčnou jak chudá holota.

Ba dobře máš, že o lásku neprosíš, a co ti souzeno, že pevně nosíš. Nač bys měl shýbat stříbrný svůj vlas – Ach vlas tvůj! – věru se mi podobá

jak v bujném mládí náhlá choroba. Snad ještě nevypršel mladý čas, a velká starost spíš než velké stáří si cestky vyhloubala v sešlé tváři? –

Tvé oko podivně mnou zatřáslo, jak nedávno by bylo vyhaslo, nedávno bylo vposled zalesklo, než nade vším si k smrti zastesklo!

A ret tvůj bledý jak fialka mroucí nedávno se snad červenal jak růže, nedávno dával políbení vroucí, tak vroucí, jak jen mládí dávat může!

Teď zub se bolem ve rty zatíná – Jdi, starče, jdi, a jen mne nezarmuť, mám měkké srdce a teď věru chuť si zahrát na svatého Martina.

Zde plášť můj, vezmi jej a skryj svou nahotu, zde stříbro, opij se, nač myslet na psotu!“ A kolem rtů mu hraje úsměv skoupý, a k posměchu se otevrou rty zchřadlé:

„Což více neznáš mne, ty blázne hloupý? Vždyť jsem tvé vlastní srdce pouvadlé!“