„Snad pan...?“ – „„Tak jest. A vy? – pan...!““ Čtyřicet let
a poznali jsme se zas na pohled,
i podáváme sobě ruce obě.
„Jak jsi se měl?“ – „„A jak se vedlo tobě?““ –
„Eh, všelijak, to víš, však jaké zbytí!“ –
„„Ba ba, je těžké – těžké živobytí!““
Jdem podle sebe. Hovoříme sic,
však cítíme: nemáme si co říc;
a po chvilkách druh druha pozastihne,
jak oko pátravě se stranou švihne.
Ach bože, jaká zchudlost šedých vlasů –
ta vpadlá leb – ta drsná chladnost v hlasu!
Však náhle v oku kýs se zjevil mih,
a v hlase vřelý tón a v ruce švih –
ach ano, ano, – zrovna jako v mládí,
když byli jsme tak dobří kamarádi!
A pojednou se úsměv v tváři lihne
a srdce vře a celá duše jihne.
A již se přitlačujem k sobě blíž
a rámě na rameni leží již,
ba právě tak, jak když jsme ještě školu
kdys navštěvovali, pak denně spolu
při hlasném smíchu, při hlučivém slovu
se ubírali svorně ku domovu.
A jako tenkrát věru také dnes
my nedovedem rozloučit se kdes;
vždy zase něco sobě nacházíme,
proč „ještě kousek“ zpět se sprovázíme,
a poroučejme desetkrát se bohu,
přec jdem zas ještě „až tam k tomu rohu!“
No – rozešli jsme se. Však náhle zpět
zas hledím, a vtom přítelův též hled
se vrací! Snad ho stejné strachy tíží!
Jáť bál se věru: on že teď se plíží,
jak kdysi od zad náhle na mne skočí
a dá mi „babu“ a už zmizí s očí!