Shlížela se vrba u potoku,
skalilo se oko bystrých toků –
nedbá o mne žádný, ba pražádný,
nedbám o žádného, v srdci chladný.
Vítám led, jenž kol hrudi se klade,
vždyť i led má svoje něžné kvítí; –
pěknýmť bodlák v růžovém i sadě, –
proč by nemoh’ též své trní míti?