Nediv se, že ret můj Tobě jenom kratičké tak písně pěje! Vždyť se celá mocná země, když jí přijde lásky jaro,
v drobné jenom květy rozechvěje! Již nedivím se hudcově té mysli roztoužené, jež, když se písně světem rozletí,
též hudce za písněmi ve svět šírý žene. Vždyť když jsem někdy o Tobě zde složil píseň sobě, a píseň k Tobě letěla,
hned chtěl jsem za ní k Tobě! Když jsi chtěla květinou nejkrasší obdařiti mne, o moje nebe, proč jsi místo krásné ovšem růže
neutrhla ráděj samu sebe? Víš-li, k čemu je vše kvítí, na něž slunce v lásce svítí, k čemu nejkrásnější květ,
jaký posud stvořil svět – víš-li, k čemu je Tvůj ret? Na Tvém rtíku sto je růží, ve Tvém oku sto je fial,
na Tvém čele skví se lilje máje – jaké asi na dnu Tvojí duše kvetou krásné, požehnané ráje! Místo aby proudem
šířila se světem, smí má láska se jen perlit jako rosa; jak ta smutná rosa,
která má jen síly, pokud na ni nezří zrádný den ten bílý. Dny Tvoje letí po cestách
jak lehké, zpěvné ptáče, jež po horách a dolinách tak volně, volně skáče. Já přeju volnost každému,
jen Tobě ne, – ne Tobě! Tvé dny, ta blahá ptáčata, bych věčně poutal k sobě! Nemám spaní, nemám snění,
moje noc je palné bdění, a když někdy sen přiskočí, vzbudí mne jen křídlem svojím a zas v bdělou dál odskočí.
Tolik blaha v jedné je vzpomínce, tolik rájů v lásky vzpomínání, že by samém ve zapomenutí bylo nejhrůznější potrestání.
Mně zdá se, že nás v dálce Tvá spojuje bílá ruka, jež v dlouhých nocích bezsenných přikrývá srdce muka.
Ta ruka je tak průhledna, že vidím srdce Tvoje, a srdce je tak průhledné, že zřím v něm žití svoje.
Divno, že za doby plné mužné síly ztratil jsem tak náhle všechnu dávnou píli, zadumání že má pro mne božskou vnadu; do páchnoucí trávy v samotě se kladu,
do zlatého slunka blaženě se dívám a slunéčku svému krátké písně zpívám.
Cookies on Poetry Cove