Král Robert zemřel. Jeho srdce vzal rek Douglas, jak byl král mu rozkázal. A věrně řídě se tímž rozkazem vez srdce královo u Svatou zem.
Když loď již spatřila špaňhelský břeh, o bitvě křesťan s Maury došel slech. Tu Douglas ku královu srdci prál: „Co učinil by teď můj rek a král?
– ‚Hoj‘ – velel by – ‚již taste družný meč, kde čestná seč, tam také Skotův seč!‘ –“ A již se Douglas vřadil v křesťan šik, a bujný, radostný ho vítal křik.
Rek Douglas obořil se v Maurův tem, že proudy krve vpijely se v zem, že na zem, pevnou dříve jako mlat, jen s nebezpečím vojín nohu klad.
A Douglas k srdci královu zas prál: „Co učinil by teď můj rek a král? –‚Hoj‘ – zvolal by – ‚toť rozkošný je ples, snad plavem krve mořem do nebes!
Však obuv je nám v plavbě na obtíž, nuž svrhněm ji a plavme směle blíž!‘ –“ I svrhnul obuv, za ním jeho tem, a pevně zas se opírali v zem,
a pevně zase křesťanský stál voj a znovu kvetl bujný zase boj. Však nových nepřátel hle táhne mrak, že nepřelítl by ho orla zrak,
a křesťanův tak skrovný houfec jen – o bídný, přebídný to bude den! Tu Douglas k srdci královu zas prál: „Co učinil by teď můj rek a král?
–‚Hoj‘ – zvolal by – ‚hoj, hoši, dále vpřed a zasekněm se v samý Maurův střed!‘ –“ I mrštil skříň se srdcem v Maurův střed: „Jaks vždy nás vedl, veď nás naposled!“ –
Boj skončen. – Druhý vzešel žalu den, u skříně Douglas mrtev nalezen.
Cookies on Poetry Cove