Překrásné ráno! Zlaté světlo denní ty zlaté hvězdy od země už vzdálilo, a tmavé nebe v zlato modré vhalilo, a v chrám je spjalo duchem osvícený.
To nové světlo ve svém bujném dmutí nového žití milý zárod chová, a v jeho přemilostném obejmutí už Tigris noční sen svůj dohučí
a kamenný se Bagdad rozzvučí jak v bájných dobách socha Memnonova. Vždy blíž a blíže lásky tón ten zvučí, jak Bagdadu by srdce klepalo,
že k novému se ránu prospalo, a nově starému se žití učí. A každý měšťan blahým zvukům slouchá, z úst šeptmo line se jak v zbožném kůru:
„Náš slavný Tanbúry je dnes už vzhůru, to ulicí tak sandál jeho bouchá!“ Teď přichází! – Aj vznešená ta chůze! To není mládí bez pravidel skok,
to moudrosti je odměřený krok, jenž vznešenost můž obraziti lůze. Ta postava! – Toť čára vlnovitá, jak známo, nejkrásnější v přírodě.
Ta hlava! Jak by myšlénkami zpitá se hýbe taktem v měrném pochodě. Zrak jeho chladný, nevšímá si rána, v něm věčný, svatý vzplanul pravdy den,
a nemá jisker víc, pouť dokonána, jíž zhynul pro věk pochybností sen; vous černý jenom místy bíle prokmitává, jak stříbro rudou olovitou prosvítává.
Tvář jeho? – Kolkolem lid ticho šeptá: „Dnes Abu zas se umýt zapomněl!“ Šat stejnobarvý trochu na svět reptá – snad Abu na zašití nevzpomněl.
Vše pozdravuje, on pak hlavou kývá a přívětivě vkol se pousmívá. Tím vynikají geniové tiší, že nemní být se druhů svých snad vyšší.
Vtom náhle – bůh ví, odkud se tu vzal, ba jak by kouzlem ze země byl vstal – muž malý kroku Tanbúryho brání, a hlavu v pozdravení k zemi sklání.
„Ach odpustiž tvé oko milosrdné, že kroku tvého zastavuju píli, a daruj otrokovi drahou chvíli, snad mysl tvá mým slovem nepohrdne!“
A Abu okem zkoumavým jej změří, prohlídne od paty až do hlavy. Kdo moudrým, pozná jistě z maličkosti, snad z oka záře, snad i z postavy
a z ponahrblých nebo přímých kostí, snad ze záplat či šatů z nádhernosti, s kým jednat má, proč právě tomu věří. Muž malý šat má čistě upravený
a ruce tenké má a vybledlé a žádnou prací těžkou zohaveny; zrak jeho plamenný se chytře dívá zpod obočí, jež husté, prošedlé
tu chytrost jako přede světem skrývá – a celá nahnutá ta postava se jistě často s lidmi stýkává. Když se teď mudrc do něj zahleděl,
zač má jej držet – věru nevěděl. „Aj, prosím, rci jen, jak se pán ten zove, jenž pozdravením svým mne poctívá.“ A mužíček se libě usmívá –
„Jsem dohazovač – neznáš, pane, mne snad více, vždyť skupovali jsme už spolu za tisíce! – Teď právě bych měl zase věci nové –“ Jakž mohl Abu, jemuž kořily
se celé kraje, jej si pamatovat; však nechtěl zbytečně se dotazovat – a pak je mudrc též vždy zdvořilý! „Ach ano, už si dobře připomínám,
jsa roztržit teď zahádal jsem jinam!
Cookies on Poetry Cove