Kde Tigris modravé své vlny hází, a smuten plyne rajských od sadů, tam obraz hrdý po vlnách se plazí, to obraz slaveného Bagdadu.
Ba slavným Bagdad! Ne snad dějinami v měst značných popředí jest postaven, aj jediným jen mužem oslaven, však takých mužů málo mezi námi.
Vždyť dobýt mocným činem slovútnosti věc obyčejná jest a hříčkou patrnou; však tíže, velkým býti v maličkosti a slávu získat věcí chatrnou.
Jak jeden, nalezavou že měl hlavu, a jiný, jinde že měl za lubem, náš veliký muž získal sobě slávu – aj, divte se – svým pouze obuvem,
Nuž, Kleio, zvučně zapěj o své pýše, rci jeho stav a vzpomeň na jmeno, vždyť hrdým péro, kdy to jmeno píše, kdy kreslí čin, už mní se zvěčněno.
Kdož Abu’l Kásem Tanbúryho nechválí? Bylť malého on otce velký syn, a jeho slavný byl a velký čin, že sedm let jen jedny nosil sandály.
Snad kolem úst ti hraje úštipek, a ptáš se, jak moh toho docíliti? Ba musel sobě ovšem připíliti, kde díra byla, dát zas příštipek!
Však píle zvláštní, moudrost věhlasná, jak známo, díla tvoří úžasná. A obuv ten byl vbrzku po Bagdadě známým, že kusův chová v sobě tisíce,
a přeuměle slepen Abuem jen samým, že každou obrazí čtvrt měsíce. A dál a dál se pověst šíří slavná, že vidna všechna nebes znamení,
a píle muže tkala neunavná i všechny stupně slunce zatmění. Však kdo můž moudrost takou prozpytovat, neb přezřít moře dálnou hladinu?
Kdo může odkrýt, co chceš tajně chovat, myšlénkám cizím hledět do klínu? Já myslím – epigonův řeč je drze smělá – že Abuovi navzdor moudrosti,
než nechal sandál k slávě dorosti, přec hlavní snaha byla neuvědomělá. Ach, jeho současníci byli tuze hloupí, svůj život, jak to právě šlo, kupředu hnali –
vždyť z hospodářství národního nic neznali! My povznesli se dávno nad ty troupy, a známe drahokam i cenu ptačích trusů. I Abu znal už vše a věděl, z malých kusů
a ze špatné i pohozené kůže že velký, dobrý sandál slepit může. Ba sandál jeho neouhledný, hnědý je jistě základ národní té vědy.
V tom Abu uvědomělou měl snahu; však náhody to bylo ovoce, že v sandálech, když vzrostly po roce, k své lebce těžké našel protiváhu.
Ba jeho lebka mnohá zlatá zrna chová, a mysl čilá každým dnem zas nová ková! My známe zlata myšlénkovitého tíži, že sklání lebku dříve mladě svíží,
že každá moudrá hlava časem sklesla v ta ramena, jež dřív ji hrdě nesla. Upoután člověk k tíži líné hroudy přec v myšlénkách svých světem celým bloudí,
a snad by křídla jeho v hvězdách šustila, jen kdyby zbraňující zem jej pustila. A Abu moudrý poznal, sandálův že tíže jej blahodatně k zemi pevně víže,
že horování kazí neplodné, a veden obrazností ducha básnického, jenž pravým taktem pravé uhodne, svým sandálem též lidi učit zkusí,
že vše, co v světě našem velikého, i solidní svou basis míti musí. Však kdo je moudrý, též si krásy váží a krásu s činem spojit vždy se snaží,
i Abu, když tak na sandálu robí, příštipkem krásné kraje nápodobí. On střeží okem ráje obraz malý, vždy připraven jsa, staň se cokoli;
hned všije obraz romantické skály, kde zbvtečné se dělá údolí. A věru, přírodě by bylo teskně, kdy měla by tak tvořit pitoreskně.
Kdo v Bagdadu chtěl vyřknout vážnost, slávu, a v básnickém to podat obalu, víc nemořil si dlouho slabou hlavu a užil Tanbúryho sandálů.
Že každé velikosti rostou protivníci, měl protivníky své i Tanbúry, a hlásat neštítili se, o hanebníci, že sandály ty – pouhé nestvůry!
Cookies on Poetry Cove