RUBÁŠ

Jasno v horách, jasno v dole, paní obchází si pole. „Což na jednom živobytí! Ze lnu může rubáš býti;

košilička dlouhá, bílá, ráda bych ji muži šila.“ Paní ví, čím srdce vadne, ví, čím v těle krev vychladne.

Slunce jak by vyhořelo, podzim přišel, leto mřelo. V letě manžel postonává, v podzim manžel dokonává.

„Nebudeš mne míti více, pojď sem k loži, rozži svíce. Svět se kolem se mnou točí, zatlač, paní, kalné oči.

Nemohu-li více žíti, pokojně chci v hrobě shníti. Z hedbáví mně rubáš uší, jak se spravedlivým sluší.

Třeba dokonal já v pátek, neválej jej do mše v svátek. Neupřádej ve sobotu, ať nepošleš na mne slotu,

nemohl bych shnít pak v hrobě, smrt bys předla sama sobě.“ Zvoní zvony na vše strany, zvoní, zvoní troje hrany.

Zvoní, zvoní na vše strany: Hladem chudí – jedem páni. Mračno v horách, mračno v dole – „Obohacím svaté pole.“

Paní vraští bílé čelo: „Nač by hedbáví být mělo? Což s rubášem za novotu! Upředeme ve sobotu, –

hotovi jsme do mše v svátek, – aj – proč zemřel manžel v pátek!“ Dlouho, pane, nežli tobě vzroste kvítí na tvém hrobě;

dlouho, nežli tráva vzroste – a již k svatbě jedou hosté! Jedou hosté, prach se zdvíhá – „Strojte hody, čas ubíhá!

Ať se čistotou vše bělí, jizba, dům i dvůr můj celý! Aj, zde ještě lenost vaše nechá zbytky od rubáše.

Což nám babské do povídky – do plamenu s těmi zbytky!“ Než se paní k ohni sehne, žhavý plamen ven vyšlehne.

Letí domem divá paní, letí rudý plamen za ní. A než v poplach zvony bijí, plamen věnec svůj dovíjí;

a než k pomoci se brali, černé kosti vyhrabali; a než hosté se tu sjeli, místo svatby – pohřeb měli.