Král Karel s Buškem z Vilhartic teď zasedli si k dubovému stolu – ti dva už pili mnohou číši spolu a zapěli si z plných plic.
„Nuž dej sem zlaté číše, páže, a nalej vína – dolej výš – dnes, pane Bušku, čehos zvíš!“ král Karel vesel káže.
„Zde po tom víně, Bušku, slyš, domácí slunce naše vloni hrálo – toť první víno, které v Čechách zrálo – aj tedy vzhůru, pijme již!“
A pili – král však náhle prsknul – „To že je víno? tenhle kvas? vždyť křiví ústa, láme vaz!“ a zlostně rukou mrsknul.
„Eh – vezu révu z Burgund sem,“ král dál a dál si v zlosti svojí vede, a takovouhle peluň mně z ní svede ta velebená česká zem!
Jsem přesvědčen, když broskve vsadím, že sčesám trpké trnky s nich, a chceš-li klidit pustý smích, zde růže sázet radím!
Však jaká země – taký lid! vás kdyby učit chtěli všichni svatí, zda všimnou si jich Češi paličatí – buď svatý rád, když není bit!
Jak bych zde mlátil otep slámy! Nechť chci co chci, za krátký čas se všechno jinak zvrtne zas – mám já to bídu s vámi!“
Přec zase číši k ústům zdvih’, a napiv se své velké dobré oči teď kradmo přes stůl po soudruhu točí, ten však je jako pěna tich.
Jen – aby marně nezahálel – pan Bušek máčel zub a pysk a víno ku půnebí tisk’ a po jazyku válel.
„Ba je to bída,“ děl zas král a rychle zavdal sobě vína znovu, tak rychle, jak by bránil zlému slovu; však kolem úst již úsměv hrál.
„Mám žízní umřít? – na mou víru, Ty’s oslep’, páže – nevidíš, že přede mnou je prázdná číš? – a dej mi dobrou míru!
Pij, Bušku – již se nezarmuť – a poslyš, co Ti král Tvůj moudrý praví: můj jazyk je jak známo vybíravý – a našel již v tom víně chuť.
Víš – zkoumat třeba, Bušku milý! to víno má svůj zvláštní ráz, zprv trpké, ale milé zas – my, myslím, se už vpili!“
„„Nu vidíš, králi: tak náš lid! Má duši zvláštní – trochu drsná zdá se – však květe po svém, v osobité kráse –““ teď přerušil svůj náhle klid
hned rozveselen Vilhartice – „„ach přibliž k tomu lidu hled a přitiskneš svůj k němu ret a neodtrhneš více!““
Cookies on Poetry Cove