Což nemá blaha více ani hoře
ta krásná zem, to širé, bouřné moře?
Mne nevábí nic dále v svět,
mně všude je tak jedno,
mne nevábí nic k vlasti zpět –
tam doma je tak ledno!
Však ne! – Když první kvítek na hrobě se třese,
když první skřivan nad hřbitov se vznese,
tu přec bych náhle doma býti chtěl,
bych utrh kvítko, zachvěl se – a šel!