Stojí dívka u potoka,
její jasná tvář se kalí,
jak když jarní krajina se
ve mlhy a deště halí.
„Potůčku můj, nespěchej tak,
však ty přece dojdeš moře,
pozbudeš pak mládí svoje,
svoji touhu i své hoře.
Jako v jamce deštné vodě
jesti ale mojí duši,
beze cílů, beze tužeb
na palném se slunci suší!“