Popohání volky svoje

Popohání volky svoje stále k rychlejšímu kroku; sotva že mu ruka stačí, jak je bičem pošlehává:

spřež však volně kráčí dále. „Ale, ale volouškové, styděl bych se, vždyť se zdá pak, že nemáte ani srdce!

Vždyť přec víte, že mám holku, a že scházíme se tajně jenom jednou za den celý na chvilku jen u studánky –

ach ta chvilka, jak je sladká! Nepospíšíte-li sobě, nezastihneme jí více. Styděl bych se, vždyť se zdá pak,

že nemáte ani srdce!“