Pan Smělý náhle v noční čas
se z cesty vrací domů,
a vidí v jizbě zouvák stát,
pár vysokých bot k tomu.
„Ty, ženo, odkud boty?“ ptá se.
„„Co boty? – boty!““ ona zase;
„„můj bože, což jsem slepce si
či blázna muže vzala?
Vždyť jsou to kusy trouby jen,
jež jsem dnes s kamen sňala!““
Však hlavou vrtí si pan Smělý:
„To jsem přec jakživ neviděl,
by trouby podšvy měly!“
Pan Smělý jizbou pokročil
až k dřevěnému stolu;
na stole leží spodnička
a klerika pospolu.
„Ty, odkud klerika?“ on ptá se.
„„Co? – klerika že?““ ona zase;
„„můj bože, což jsem slepce si
či blázna muže vzala?
Vždyť jsou to plinky pro dítě,
jež mně dnes sestra dala!““
Pan Smělý ale: „Hloupé křiky,
přec jaktěživ jsem neviděl
já plinky na knoflíky!“
Pan Smělý ještě zapošel,
až kde je stlané lůže,
a vidí – neměl vidět by! –
zde nějakého muže.
„Ty, odkud je ten muž?“ on ptá se.
„„Co muž? – že muž?““ hned ona zase;
„„můj bože, což jsem slepce si
či blázna muže vzala?
Vždyť je to nová kojná jen,
již matka dnes poslala!““
Však tuze mrzut dí pan Smělý:
„Já o kojných jsem neslyšel,
že tonzuru by měly!“