Otec pomalu umírá
jako naděj zmírající,
ret se hýbe, jak by přece
ještě nechtěl „sbohem“ říci.
Brzo, brzo dojde míru,
o bolesti snad už neví,
ale syn – ten si až zoufá,
že mu bol dán bez úlevy.
V prsa prázdná bůh sám ví co
by se ještě smutku shluklo,
ale srdce přeplněné
malou kapkou už by puklo.
K zemi hledí oko suché,
oko v uhel rozohněné,
čelo rozpálené, horké
tlačí se ku mrtvé stěně.
Oko uhel, čelo plamen
a ta stěna je tak chladna –
bože, což mně neuleví
žádná slza? Žádná – žádná?