Otce zde už pochovali
v tmavou hlínu přehluboko –
posud žádná, – žádná slza,
posud jako troud mé oko.
Posud ani jedna horká
slza neskanula k hrobu,
aby vykouzlila kvítek
nade rovem v jarní dobu.
Prsa by se rozskočila,
rozskočilo by se čelo –
což ni k jedné slze nemůž’
rozkvést moje mladé tělo?
Ve mdlobě se hlava náhle
k přítelovým prsoum sklání –
„Aj proč jste se nevyplakal –
máte to jen z přemáhání.“