Tys bohata a mladistva a celý svět se klaní Tobě – a já tu stojím opodál v své trpké, svíravé chudobě.
A nevýslovné ouzkosti víc ještě vzdáliti se strojím – mru touhou po Tvém pohledu, a přec se zraku Tvého bojím!
Tvůj život – ranní budítko, můj je již zvon polední, Tvá láska – první láska je a má je již poslední.
A v prsou mých prorocký zvuk hluboký, bolný hučí, že se ten ranní zvonek jen kratičké písni učí!
Jen mudrujte a rozkládejte a kývejte svou moudrou hlavou, vždyť sám již cítím, s láskou mou víc že nechodí to cestou pravou.
Což může ale země za to, že ročně nové jaro rodí? A může mužné srdce za to, že žebrajíc za děckem chodí?
Je mně, jak bych z každičkých úst již slyšel zachechtání, jak by se celý zlý ten svět smál mému milování;
a ve jizlivém smíchu tom tvář moje studem plane – ach bože, i po tváři Tvé stud palný v slzách kane!
Dřív z chudoby jsem pýchu měl, teď myslím, že mám vinu, vždyť do nebe bych vejít směl, tu kdybych neměl vinu!
Ba chud jsem, přec bych mohl dát Ti skvostnou, pyšnou lásku – ach láskou bohat, přebohat přec žebrám zde o lásku.
Ach skutečnosti zlá a zlá, což jsi mně opatřila hoře, že svírá se již hoře to nad láskou mou jak hlubné moře!
Jakž možno z moře hlubiny kdys jasně zříti moje nebe, jak možno vlhkou rouškou tou zřít moje slunce, zříti Tebe!
Jen jednou chci Tě políbit a přitisknout Tě k sobě, pak buď nebohé srdce mé v mém těle zas jak v hrobě.
Jen jednou chci na prsou svých Tvé živé cítit skráně, pak s Tebou budiž štěstí jen a se mnou vůle páně.
Sevřela srdce předtucha, jak když se zmije stočí, je mně, jak smrt by hleděla z Tvých – ach tak krásných očí.
Nechť však mně láska ustele předčasně na hřbitově – musíš, když již ne na prsou kvést aspoň na mém rově.
Cookies on Poetry Cove