Je právě „Carlos“, báseň Schillerova, jež stejně nesmyslu a krásy v sobě chová, a Carlos klečí před matinkou právě vzdor bílým trikům v porosené trávě, –
ten Carlos vůbec stále věčně klečí a o lásce jak vilný Háfiz mečí! A královna, dost hezká mladá žena, má zřejmou radost synka z povedena;
chce, nechce, zas chce, achach nesmí ale, víc nežli hříchu báti se jest krále, – a Carlos zoufale se k ženě dívá – a rek náš zoufale v parteru zívá,
a dí: „Máš hezkou uniformu, milý hochu, však na Carlosa jsi již tlustý trochu, či tak – hlele – již zase výrok hluchý, – jak by princ Carlos musil býti suchý,
suchota sluší na Posu jen, svobodného ducha, vždyť sama svoboda je posud ažaž hanba sucha!“ A pomalounku lorgnon k výši zvedá po lóžích, galeriích – lidi hledá.
„Hlele jak kolem železné tam mříže koketnost černooká věnce víže; tam má svou kolonii sbor náš mladohlasý, a vrtí se to jako neposední ďasi.
Aj ďáble, – slečna Málka – náš pan oboista ji nechal sedět, slečna dozajista si zase jiného teď vyhlíží! Nu teď to jde bez velkých obtíží,
a nechme jí tu nade světem radost se v černém očku podle chutě mihat, zakrátko zmizí lesk, hlas, krása, mladost, a zbudeš v chóru jen, když umění
se dramatické dobře ocení, že totiž umíš jednu ruku zdvihat.“ A lorgnon sklouzne: „To je krků, to je hlaviček, a krásných oček, pusných hubiček, –
žeť se do divadelní lóže vejdou! – A svornost ta! – Jak když se kočky sejdou! Jak je ta tragická dnes rozpustilá, a naivní zas jak by tam jedu pila, –
teď obrátil se ke mně zrak ten lepý – nu spánembohem! – pršte, pršte, klepy!“ A lorgnon klouže dál přes pestré hlavy – „Mne prázdná česká lóž víc nežli plná baví!
Tam vesním sobě obecenstvo budoucnosti a ve snu mohu všechny dát mu ctnosti, – duch bystrý, šatů skvost i elegantní nosy – již slyším bankéřovu dcerku, jak tu prosí:
Kup lóži v českém, prosím, tatínku, vždyť vidíš rád se skvíti maminku, a kdeže mohu zřít a zřena býti jinde, – o prosím, tatínku, dej německému kvinde!
A tatínek posílá lokaje –“ Vtom lorgnon sklouz zas dál – „Vida, vloni dítko a letos krásné již až k zulíbání kvítko, – jakž dívčí krása rychle vyzraje!
Cookies on Poetry Cove