Byl jednou jeden, jmeno zamlčíme – snad že se pánu trochu zavděčíme – ten nebyl stár a nebyl mlád, desítku měl tak na tříkrát,
však sám pokládal líné svoje kosti za zestárlé již – z blaseovanosti. Vy díte: V bohatství snad narozenu a v měkkém voze v svět pak vezenu
snad na vše choutky zlato stačilo, jím skoupil všechno, co se ráčilo, jím skoupil, hošík ještě holobradý, již nejspíš všechněch našich ženštin vnady –
a přemilovav, přepiv, přejed sebe má všeho na světě již širém dost, a uplativ již napřed sobě nebe i tam již bude přesycený host!?
I pánbůh zachraň! Vyšel z hluboka, tak z plna středu pracovnické třídy, svým rodičům jak by pad ze oka – jak oni zkusil mlád již dosti bídy;
nesměle zíral na svět jeho zrak, záplata byla mládí jeho znak, a aby všeho dostal, otec drahý rákoskou bujnější mu splácel snahy.
Tak mezi pohlavky a z vody polívkou rozkvétal krásně až po gramatiku, i v gramatice ještě podle otcův zvyku bos chodě po ulici s konývkou,
až v syntaxi chození pro vodu konečně za své vzalo z vyšších důvodů. Co student nebyl první hvězdou právě, sto cizích věcí vězelo vždy v hlavě,
němčinou jako my se rozmučil, latině učil se, nedoučil, měl eminencí dost, též dvojek do sytosti, a dostudovav velké k své radosti
nic sice nevěděl, však věděl, že ví dosti. Pak? Nu že pak byl již svým pánem vlastním a dělal ledacos, i u markérův dluhy. Na kulečníku vůbec velešťastným
znal všechny hry a her těch všechny druhy; však mimo kulečník svůj nad vše drahý měl také ještě jiné leckdy snahy, byl ledačím a zkoušel ledačeho,
kdy nebyla výdatna činnost jeho, nelámal sobě zbytečně snad hlavy a po měsíce třeba pojídal jen kávy. Konečně, náhodou – jak se již stává,
že šťastný okamžik myšlénku dává – rozhodl se u zápalu přesvatém, že povolání jeho: býti literátem. A byl jím! Psal, co psal, tož velkou bylo ctností,
že základem mu prací vlastní zkušenosti! Psal o chudobě nebohého lidu a přitom kreslil vlastní svoji bídu; psal o hlouposti, všeho zlého zdroji,
a přitom myslil nevzdělanost svoji, a z trpkosti, již v sobě byl nastřádal, morálně rozhořčené básně krásně spřádal. Výsledek jeho brzy dosti valný
a práli: aj to talent dost originálný, – vždyť můžeš jakoukoliv a jakkoliv piskat, netěžko věru u nás trochu jmena ziskat! Teď tedy také již, co sláva jesti, věděl
– na lásku beztoho již s přesycením hleděl – a zbývalo jen, chuda ze zátiší se nějak podívat na sféry vyšší. Aj komu jednou slunko záda hřeje,
svět celý mu co vyvolenci přeje, a „rek“ náš mimo nadání a mentem stal divadelním se tu recensentem. Před světem z prken, na němž za pár grošů
král, žebrák, ctnost i darebáctví hraje, duch vnímavý jak parou rychle zraje; nepovznese se sice k výši Krkonošů, nevyhloubá se sice k dnu zlatému,
však každý něco najde duchu svému, a každý něco moudrosti zachytí, duch sytí se, až se i zde přesytí! Umělci s mužíkem přátelsky zacházeli
a umělkyně, když ho napadly, ho milerády k sobě sprovázely, Kdož neomluví mého chuděru, že nové vnady přec zas povadly,
a lhostejně on z svého parteru že na svět se co komedii dívá, při nejstrašnějších dějech volně zívá, že divadelním králům slova víc nevěří,
že divadelní ctnost dle zkušenosti měří, že lhostejně i po lóžích již hledí, v nichž u výboru vzorném fádně sedí krás ženských sněm, slečinky, svůdné paní,
na něž zvlášť s galerie pěkné podívání?! A při tom všem – já nechci říct, že zlenil, však přece jakž takž dosti zpohodlenil. Psal jenom to, co pro chléb psáti musil –
vždyť literátství všestranně již zkusil, a ze zdvořilosti k recensentu přec ještě leckdo mluvíval o „talentu“. Dřív mysleli po českých kruzích všude,
že z něho čacký „rytíř ducha“ bude, teď rytíř ducha seděl v županu a v glorii morálních půlpánů. Zlenilo ducha bujné žilobití,
bez starostí o dálší budoucnost byl spokojen, že má tak živobytí, že krejčí čeká – neznaná dřív ctnost! on zkrátka žil a šlo mu dobře k duhu –
a blaseovanost má mnoho druhů!
Cookies on Poetry Cove