Když po prvé jsi na očích mi stála,
jak přípomínka zašlé, krásné doby,
jak pozdrav z mládí jsi se mi tu zdála –
tak svému otci jdeš ty do podoby!
Tvůj otec – nedím frázi: těch je málo,
jimž tváři by tak jasnil svěží duch,
tak na rtu sídlil vždy jen pravdy ruch
a nadšení tak čisté v oku plálo!
Těch málo je, jimž možno jako jemu
do ruky vložit vše: svůj život, štěstí,
svou čest, své tajemství – a všemu, všemu
tak bezpečno v té ruce mužné jesti,
jak leželo by na bavlnce měkké!
Jsi podobna též duchem? – Nevíš, dítě milé!
Sny hrají ještě v líci mladověké.
Však víme my zas v duši potužilé:
mandlovník že jen plodí broskve vonné,
fík sladkost skládá na své větve sklonné,
a míšeň jabka má jen, která dýší vínem –
strom ušlechtilý listů svojich stínem
si kryje ovoce vždy ušlechtilé.
Já otázku dal, odpovím sám na ni –
vždyť nemožno tu býti lžiprorokem:
jen vykroč si už v život svižným krokem,
jsi otci podobna – a to tvé požehnání!