O třech kolech

Za tabulí u plného pytlák Joza vesel sedí, na šenkýřku, hezkou vdovu, jak by zamilován hledí.

„Ale ženo, vámť se daří! rozkvítáte jako růže!“ „„Viďte? Vždyť jsem pochovala třetího teprvé muže!““

„Třetího! – Však povídají, že jste jim vždy udělala!“ – „„Nu jen potud, abych sama dříve v hrob si neustlala!

První klekl před oltářem dřív než já při svatbě naší – mohu-liž já za to, že to muži dříve smrt přináší?!

Druhý umyl po hostině ruce sobě v vodě živé, kdo dřív béře vody živé, známo, že též umře dříve.

Třetí za svatební noci usnul dřív než já jsem spala – to přináší smrť dřívější! – tak – no tak jsem udělala!““

„Eh což! však bych se vás nebál! Vdova tří a předc jak růže!“ – „„A což myslíte, že bych já čtvrtého se bála muže?““

„Ne? nu tedy na pozoru, sic vás k čtvrtým vdavkám svedu!“ – „„Budiž tedy, aspoň k peklu o třech kolech nepojedu!““