Náš život? – Pohádka, jak lid ji zpívá, hned orlův smělý let, hned lilje tklivá, a povždy stejným slovem počíná, a obraz za obrazem mysl honí,
až vše se v známý, stejný konec skloní, a zmdlená hlava sklesne do klína. Tak sporé v pohádce té chvíle klidné, že člověk sotva zpět se poohlídne!
Však v sněhu věčném sopka plamená, a v poušti oasa se zelená, a v tmavé doby kvapícího žití nám sen co večernice svatá svítí.
Sen vylichvaří, pokoutník jak smělý si z malé práce velké úroky, a známé jsou ty divné úskoky, kterými splítá v věnec život celý. –
Sen kouzlí spícímu teď starci dětství krásu, jak podzim jara obraz přivolává, jak ve večerního nám slunce jasu též obraz ranního zas slunce plává.
On slepý stařec sní, že je zas dítě, a hlava lehká že a čílko jasné, a modré očko pochopuje hbitě, že svět je divný, v něm však mnoho krásné.
Nemluvně malé květ je na lučině, jejž slunce zář a rosa pěstuje, a k přirovnání tenké k pavučině, jež s prvním větrem dále odpluje.
A v pršcích teplého se slunce houpá, a v zápachu se vonné růže koupá; – tím zná, že slunce mocně plamená, a z poupěte, jež se tu zelená,
že rozvine se růže červená. To dítě nezná, den že s dnem se pojí, vždyť každý den mu celým životem, jenž zvečera se spánkem poukojí; –
a co se děje, vše se děje dnes, a spojen život pestrým zámotem zdá být se rusálek mu hravý ples. A třeba slabá nožka ještě klesá,
přec v reji rusálek juž milých plesá, vždyť dlouho dost se dítě padat učí, a stojí-li, juž krokem zas se mučí. Však sotva rozmnoží se zašlí dnové,
tu místo her zas nastupují snové, budoucí den již žádá svoje plány, v nichž to, co není, rozbijí své stany. Kdy mysl s tělem v mladý doubek sroste,
tu v mocné tužby přejdou plány prosté, a jinoch tvoří sama ze sebe si nových cest nového do nebe. – Ty cesty vedou v nebe převysoko,
že nedozří tam starce slabé oko, a jako nebe velké, nekonečné, chce jinoch velkou slávu, jmeno věčné. Však co se z tužeb takých vyvine?
Jak mnohý sen zas ránem rozplyne, jak první sníh, jenž, nežli dopadne, se v chladnou vodu, mlhu rozpadne? A kolik těch, již darmo nežili
a dlouhou poutí došli ku cíli? Ten první zapomene naštěstí na prázdné sny při plném snídání, ten druhý v poušť zabloudí na scestí,
a žízeň krví vlastní zahání, pak třetí, čtvrtý – možná, že ti poví, jak ukrutny jsou muky Sisyfovy. Tu cestu vzhůru nalézt není snadné,
a kdo ji našel, často zase spadne. Vždyť kdo chce chrámy lidstvu stavět směle a proti lži být nejslavnějším rváčem, aj toho často místo stavitele,
zlý osud učiní jen pomahačem. Muž ovšem hledí pozděj střízlivě, co z pěkných snů těch ještě na živě, a třeba srdce v prsou až se třese, –
vždyť svět to dí, že muž vše mužně snese! A proč by nesnes? – Dávno pochovali ti dobří lidé dobu svatební, kde ještě les, květ, láska těšívaly;
ty květy svili věnce v pohřební, ze stromů rakví pěkných nadělali a lásku do rakve pak uschovali. – Čas dál se černou nocí k ránu valí
a s časem plyne sen ten lehký spolu, a stařec vidí, jak se mládí vzdálí, jak z jihu kráčí k lednatému pólu. Zde bílé hory k výši postupují,
že jich v své výši měsíc nepřehlídne, a ledy věčné starce obstupují, – on cítí, v žilách svraštělých jak krev mu stydne; však srdce starce mírné přec a klidné,
ač přísná smrt zde kolem spočívá, ač místo květův hory pokrývá ta sněhu poušť vždy stejně zářivá. A možná, že to srdce ještě plesá,
když hora starci sníh svůj na šíj hází, když zmdlená hlava k prsoum chladným klesá, a divný mráz se po všech údech plazí. A větší klid se srdcem rozprostírá,
čím tužší mráz ty svadlé údy svírá, – a srdce po práci si odpočívá, jak potok, v podzim když svůj zpěv dozpívá. – Juž ráno zde, a vichr od hor věje
a vše se před tím dechem smutným chvěje, tak chladným, krev jak v žilách mrtvoly; tam pere v les, zde letí po poli, pod krokem jeho ztuhlá země praští
a dechem jeho vlna v led se vraští. To nebe vysoké se k zemi sneslo, jak by svou mhlu co příkrov zemi neslo, a mhlou to krásné slunce rudě plane
jak oko do krve až uplakané.
Cookies on Poetry Cove