Co as se v zraku vnitřním hudce kmitá, že se ta bílá, stará hlava třese jak palma v poušti, jež se ještě zmítá, když bouř se dál zas k jiným pouštím nese?
Vybledlý, svadlý ret se v šeptu hýbá, snad v modlitbě své mrtvé písně líbá? – O taký úsměch kde se kol rtů chvěje, tam nešťastník se sobě nebo světu směje! –
„O dávné písně, mrtvé děti moje, vy děti nerozumu, bídy nahé, vy krátkých blah a dlouhých smutků zdroje, mně hrůzné tak a přece zas tak drahé!
Zrak váš se mrtvě v oko mé upírá, jak v sloup obrácen přízračně se leskne, a mně jím v prsou úzko tak a teskně, jak otci, syn jejž zmíraje proklíná. –
I já byl mlád a mladá krev má vřela, jak míza, kdy ji jaro k výši žene, a mladá krev má s rozumem se přela, že šťastným jen se modře nebe klene.
Blud, kterýž rozum v důmyslu vymýtil, ten krev zas v žhavý, mocný pal roznítil; kdy rozum smál se pýše lesklých havů, tu cit zas věřil zmámenému zraku;
kdy rozum smál se zděděnému znaku, tu zrak můj v znaku viděl synův slávu. Krev mladá bujně, přec však měrně bije, a srdce z citů měrné písně vije.
I já jsem pěl a prsa měl jsem tužná, co srdce cítilo, to vypět chtělo; však srdce cítilo, že píseň jeho služná, – že v jiných službě písně svoje mělo.
Aj píseň služná, sotvaže tu vzniká, juž peklu nesmíru jest zapsána, a v srdci pěvce samovražedníka juž dýka trčí, kletbou popsána.
Trest stejný, jednomu-li píseň slouží, či času svému zalíbit se touží. Já zpíval malých lidí velké zlosti, a chyby jejich byly zpěvův ctnosti,
já zpíval mocně slabých lidí slávu a věncem zdobili mou za to hlavu, však lidé, kteří vavřín ke mně nesli, než donesli, juž nicotou svou sklesli! –
Když jedni padnou, druhým sláva vzejde, tu ovšem druhým zpívat lehko nejde, a já jsem klesnul, jakže klesne mnohý, když místo jednoho má mnohé bohy. –
Když sám se zničíš, lidé nadávají, jak bys je bůhví čím byl urazil, ba často lidé kmetu vytýkají, že jinoch sama sebe pokazil.
O mnohá uplynula smutná léta, a stojím zde ten známý slepec chudý, a nově zase teď má píseň zkvétá, a nově starý zpěv se v prsou budí! –
Teď místo dnu – stín věčné noci charý, a hlava bílá jak ta hora sněžná, a krok jen z lože na ty černé máry, – a píseň mladá zas a dětsky něžná.
Však dost mne svět ten divný namučil, než sama sebe znát mne naučil! Teď ohněm lidské lásky svadlé srdce hřeju, a jen co lidského, to v písni svojí pěju,
a teprv nyní, to má píseň cítí, jsem pěvcem pravým, jakým měl jsem býti! Je ovšem těžká cesta s hory dolů, a v lehkých písních tíže vlastních bolů,
však když tak divné tóny strunou skáčou, prý lidé často nad mou písní pláčou.“
Cookies on Poetry Cove